Životní osudy Bohuslava Buriana

 

Vězeň nacistů

Bohuslav vyrůstal ve Starém Brně a k víře ho přivedla především jeho maminka a dědeček Martin Valehrach. Po studiích na gymnáziu vstoupil do starobrněnského kláštera a začal studovat bohosloví. Chtěl být misionářem v Africe. Přišla však okupace a pro konflikt, kdy se na obranu své sestry, postavil lékaři SA Bedřichu Pilnému, byl udán. Dne 24. ledna 1943 byl zatčen a internován v táboře Pod kaštany. Očekával brzké propuštění, ale gestapo zahájilo likvidaci jeho kláštera a byl převezen do Kounicových kolejí. Podstoupil nové výslechy, při kterých se vyšetřovatelé ptali na poměry v klášterní komunitě, a Bohuslavovi došlo, o co jim jde. Rychle zprostředkoval ilegální kontakt a varoval své spolubratry. Byl však opět udán a bez soudu převezen do koncentračního tábora Auschwitz IINejdříve byl umístěn do tábora Auschwitz III - Monowitz, kde pracoval na stavbě chemického závodu Buna a pak odvezen do pobočného tábora Golleschau, kde pracoval v kamenolomu. Několikrát jen o vlásek unikl smrti. Poprvé, po zranění na noze, kdy mu hrozil při selekci, transport do plynové komory a podruhé, když byl zastřelen každý desátý z jeho komanda a on byl devátý. 30. března 1944 byl Bohuslav Burian transportován do K. L. Buchenwald, ale po karanténě byl nejdříve poslán do pobočného tábora Sangerhausen a posléze do tábora v Ellrichu, odkud nacisté vozili vězně na výrobu raket V-2 v podzemní továrně Dora. Po nezdařeném útěku, se mu nakonec podařilo uprchnout 20. dubna 1945 z pochodu smrti a vrátit se domů. Byl nemocný tuberkulózou a zesláblý, ale pln optimismu a nadějí. Vždy říkal, že tři měsíce v koncentráku mu pro jeho kněžskou službu dalo víc, než rok v klášteře.

Charismatický misionář

Po osvobození jeho první cesta vedla do kláštera, ale představení augustiniánské komunity ho již nechtěli. Byl příliš otevřený, kritický a radikální. To rektor brněnského semináře Karel Skoupý ho přivítal s otevřenou náručí. Opět se setkal se svými největšími přáteli, Josefem Fabíkem, Felixem Davídkem a Janem Bulou. Pracoval pro UNRRA a v duchu svého idolu P. Sonnescheina, rozděloval zásilky potravin potřebným. Byl také jmenován delegátem za brněnský Svaz vysokoškolských studentů na Mezinárodní kongres studentů v Praze v listopadu 1945. S dovolením rektora Skoupého pak odjel na několik měsíců vypomáhat s duchovní službou do pohraničí a bydlel u bratra v Klášterci nad Ohří. Bohuslavova pastorace měla jasný cíl, zaměřit se na nitro člověka a vybudovat v něm pevný, nepoddajný charakter křesťana. Jeho evangelizace nespočívala jen v udělení svátosti a promluvě při bohoslužbách, ale v osobním setkání, rozhovoru. Sám se tak připravoval na kněžskou službu. V roce 1947 Bohuslav Burian dokončil studia a po primici v Dražovicích, kde se narodila jeho maminka, nastoupil, co by kaplan, do pohraniční farnosti ve Slavonicích. Nebylo to zde jednoduché, po odsunu německého obyvatelstva sem z vnitrozemí přicházeli různí lidé, ale Bohuslav Burian se všem věnoval naplno. Tak jak byl zvyklý. Na motorce objížděl vesnice a samoty s promítačkou a promítal filmy s náboženskou tématikou, rozdával knihy, uděloval svátosti. 

Odpůrce režimu

Bohuslav Burian si myslel, že to nejhorší v životě je za ním, ale mýlil se. Přišli komunisté. Bohuslav novému režimu vzdoroval a brzy se pro něj stal třídním nepřítelem a fanatickým stoupencem Vatikánu. Když komunisté uspořádali první nesvobodné volby, vhodil demonstrativně do urny bílý lístek. I když byl sledován a jeho činnost kontrolována, zorganizoval v červnu 1949 ve Slavonicích eucharistickou pouť a v rámci jejích příprav odjel i do Brna. Při té příležitosti se veřejně postavil proti omezování svobody, když na brněnském Zelném trhu přečetl zakázaný pastýřský list. Zaplatil za to vězněním v podzemní kobce KV StB v Příční ulici. Podmínky zde byly otřesné a praktiky StB i vězení přirovnal ke koncentračnímu táboru. Přišlo mu jako by se čas vrátil do let okupace. Trpěl zde půl roku. Teprve na přímluvu generála Ludvíka Svobody u Klementa Gottwalda, kterou zařídil jeho přítel P. Josef Fabík, byl omilostněn. Po propuštění nemohl do své farnosti a tak se věnoval těm, co byli na dně společnosti. Pravidelně navštěvoval polepšovnu a její chovance v Kamenné ulici. Zpovídal, dával rozhřešení, přinášel úlevu a naději na lepší život. Občas rozdal nějakou drobnost. Chlapci si ho oblíbili. Chodil i mezi prostitutky. Některé byli nakažené pohlavními chorobami. Jakmile se o něm dozvěděly, rychle se po něm sháněly. Bohuslav byl přístupný všem. Byl otcem vyhoštěných. Jeho troufalost a odvaha neznala mezí. O vánočních svátcích navštívil své bývalé spoluvězně v Příční ulici, přinesl jim řízky z kapra a především možnost zpovědi a svátosti. Byl poslán do Moravské Nové Vsi, ale setrval zde jen pár měsíců. Brzy po té byl nucen utéci za hranice. Pro místní funkcionáře KSČ stal velmi brzy nepříjemnou a nežádoucí osobou. StB ho navíc nadále sledovala. Zástupce SÚC často navštěvoval jeho kázání a při mši svaté si dělal poznámky. Bohuslava to znervózňovalo. Věděl, že je pod dohledem a musí se chovat opatrně. Byl pro komunistické úřady nežádoucí osobou. Psychóza strachu z dalšího věznění se prohlubovala. Začaly se mu vracet zlé sny z koncentračního tábora. Po zatčení jeho přítele Felixe Davídka a uzavření starobrněnského kláštera Bohuslav pochopil, že jestli chce být opravdovým misionářem, musí pryč z téhle země. Zde mu hrozilo jediné. Vězení. Věděl, že je jen otázka času, kdy přijde na řadu. I on byl trnem v oku místním funkcionářům KSČ a MNV. Chtěli se ho zbavit, byl nežádoucím knězem. A tak za pomoci převaděče z Lanžhota Františka Gajdy a jeho spojky Bohuslava Úlehly přebrodil v noci na 10. září 1951 řeku Dyji a uprchl do Rakouska.

Převaděč

Po krátkém ukrývání ve vídeňském semináři se mu podařilo dostat do francouzské zóny a staral se o české uprchlíky v Salzburgu a Innsbrucku. Navštěvoval uprchlické tábory. Chystal se odejít do Kanady a pak do své vysněné Afriky, ale vše odložil. Vyhověl přání vícerektora české koleje Nepomucenum P. Bezdíčka v Římě a začal z Československa převádět bohoslovce a pronásledované kněze. Na svoji první cestu do ČSR se vydal 10. září 1951. Nejdříve s převaděčem Ferdinandem Bartalským na lince Angern - Láb, později sám nedaleko Valtic a rakouské obce Schrattenberg. Pomáhal nakonec všem, kdo ho požádal o pomoc. Při jedné z cest přes hranice, přebrodil Moravu i s malým děckem v náruči. Nemyslel na následky. Láska k bližnímu byla pro něj důležitější.

Vězeň komunistů

      Po své čtvrté cestě přes hranice, dne 12. prosince 1951, byl zatčen v rakouském Schrattenbergu. Již 5. ledna 1952 byl z vazby v Mistelbachu předán Rusy do Československa, umístěn ve znojemské věznici a již po dvou dnech převezen do vyšetřovací vazby StB v Praze-Ruzyni. Nechtěl prozradit jména svých spolupracovníků a tak byl velmi krutým způsobem týrán a mučen na Ruzyni. Dostával drogy do jídla, vyhrožovali mu vězněním jeho nejbližších, včetně matky a sestry. Absolvoval několik, velmi tvrdých nočních výslechů. Byl zoufale unaven, přes den musel neustále chodit a v noci ho vyslýchali. Byl ponižován a mlácen. Bál se o své nejbližší, hrozili mu uvězněním starých rodičů a skandálem, ale i když nakonec vše přiznal, komunistická justice se jeho rodině stejně pomstila. Jeho sestra byla poslána do vězení na dlouhých šest let, bratr do pracovního tábora a dokonce i jeho staré rodiče uvěznili na půl roku. Z něho samého pak udělali pašeráka, špiona a agenta chodce francouzské a vatikánské rozvědky. V Brně nechali soudruzi vyvěsit plakáty s jeho fotografií a textem, že Bohuslav Burian je nepřítel socialismu, pašerák a zloděj. Státní soud v Praze ho 23. října 1952 odsoudil na dlouhých dvacet let vězení a čekala ho anabáze po komunistických věznicích. Trest nastoupil 1. listopadu ve Valdicích, v březnu 1953 byl přemístěn na Mírov. Od konce září 1953 zažíval nelidské podmínky v jáchymovských uranových dolech při třídění uranové rudy. I zde uvažoval o útěku. Konečně v květnu 1954 se ocitl ve věznici v Leopoldově. Spoluvězni mu pro jeho odvahu a rozhodnost dali přezdívku Pistolník. Navzdory tvrdým vězeňským podmínkám se i zde naplno věnoval kněžskému poslání. Evangelizoval především mezi mladými delikventy, vrahy a zloději, v kriminále zvanými chuligány. Bohuslav poznal, že i když navenek předstírají bezstarostnost a pózu člověka, kterému je všechno jedno, jsou v jádru duše nešťastní a zoufale hledají nějakou oporu a pevný bod. Mnozí byli pokřtěni a v dětství dokonce i ministrovali, ale nyní se ocitli na scestí. Mnozí, i kněží, nad nimi beznadějně zlomili hůl, ale Bohuslav ne. Rozuměl jim. 

Útěk z pevnosti

      Roku 1956 podal Bohuslav Burian žádost o revizi svého případu, s tím, že do odvolání uvedl, že přiznání bylo na něm vynuceno násilím a nikdy nepřeváděl za peníze a nebyl agentem cizí rozvědky. Teprve za dva roky mu přišlo vyrozumění, jeho žádost byla zamítnuta. Bohuslav Burian se rozhodl tedy opět utéct. Tentokrát z nejstřeženější pevnosti v republice, z Leopoldova. Bylo 27. ledna 1959, když byl za pomoci P. Antonína Bradny zařazen do venkovního komanda, určeného k úklidu kulturního domu v Leopoldově. Vše měl pečlivě připraveno, peníze v podpatku bot, dokonce i dvě masové konzervy. V kulturním domě si v šatně všiml pověšeného pláště, v jehož kapse našel i stokorunu. Neváhal a vyskočil oknem. Po sedmi letech byl opět na svobodě. Pronásledovalo ho desítky policistů se psy a nasazen byl i vrtulník. Přesto se mu podařilo dostat se téměř k rakouské hranici. Byl promrzlý, hladový. Postupoval jen v noci. Teprve po úplném vyčerpání požádal u jednoho hospodáře o nocleh, ten ho však místo toho udal. Promrzlý a hladový Bohuslav Burian byl převezen na Ruzyň a následně vrácen do leopoldovské věznice. Byl načas umístěn na samotku a krutě týrán, což ještě více přispělo ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Na jaře mu přišla zpráva o smrti jeho bratra a v červnu mu Krajský soud v Praze prodloužil trest o další čtyři roky. Bylo mu jasné, že ztratil i naději na propuštění na podmínku i na případnou amnestii. 

Smrt na Mírově

     V srpnu 1959 byl jako vězeň s tuberkulózou převezen na Mírov. Opět se setkal s Felixem Davídkem a dalšími spolubratry. Ti o něj pečovali, jak se jen dalo, ale Bohuslav Burian byl fyzicky na dně. Jeho křížová cesta životem se symbolicky naplnila o Velikonocích roku 1960. Jen pár dnů před všeobecnou prezidentskou amnestií podlehl 29. dubna 1960 v mírovské vězeňské nemocnici infekčnímu zápalu plic. Nedoléčené TBC z koncentračního tábora, ozařování smolincem, otřesná lékařská péče a životní podmínky v komunistických lágrech nakonec způsobily jeho pomalou mučednickou smrt. Jeho tělo nebylo rodině vydáno, z větší části bylo rozřezáno a posláno k anatomickým studijním účelům, zbytek zpopelněn. V roce 1968 žádal K-231 o rehabilitaci P. Buriana, ale bylo již pozdě, přijely ruské tanky. Nezrealizovala se ani žádost podzemní církve v roce 1979 o zahájení beatifikačního procesu. V ovzduší husákovské normalizace to ani nešlo. Bohuslav Burian byl soudně rehabilitován až 8. ledna 1991. Životní příběh Bohuslava Buriana je příběh odvážného muže. Bylo by smutné, aby tito lidé upadli v zapomnění.

                                                                                                                     © František Kolouch

                    Z knihy:

                  KOLOUCH, František. Říkali mu Pistolník. Bohuslav Burian (1919-1960).                                        Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2019. 344 s. ISBN 978-80-7566-024-4.